Chem echm... další kapitola, jak jse asi poznali. Číslo čtyřicet tři. Ty obrovský čísla mě pomalu začínají děsit. Vážně netuším, kam až se v číslování kapitol dostanu, když jsem teď v polovině čtvrtýho ročníku. Tohle bude ještě... dlouhé. Ale to vám určitě nevadí, že ne... :)))
A teď ke kapitole: Nějaké dialogy najdete jen v první části, jinak je překvapivě opět složená především z dlouhých popisů myšlenkových pochodů hlavních aktérů... Ale já tak píšu ráda ;)))
Nebudu to moc okecávat, dneska jsem si naplánovala, že konečně začnu dělat něco do školy (no jasně... už se vidím...) Tak se jdu o to pokusit...
Užijte si to!
Jaune
Poslední noc v předvánočních Bradavicích uběhla celkem rychle a cesta expresem taktéž. Ellon už tedy v pět hodin odpoledne stále před dětským domovem, s batohem přes rameno a s vynuceným úsměvem na rtech. Pořádně zabušila mosazným klepadlem. Zanedlouho jí přišla otevřít Betty.
"Vítej zpátky, Ellon!" přivítala jednu ze svých svěřenkyň a docela přátelsky se na dívku usmála. Slova její nadřízené, vyřčená na začátku posledních letních prázdnin nakonec nedopadla na moc úrodnou půdu. Betty si zkrátka nemohla pomoct a i nadále přistupovala ke všem svěřencům domova s neuvěřitelně osobním přístupem a otevřeností a s každým se snažila prožívat všechny jeho starosti i radosti. Od všech "svých" dětí toho už vyslechla tolik, že bylo vlastně jen otázkou času, kdy se z toho skutečně sesype. Její svěřenci ji však za její, dá se říct nadstandardní péči, milovali.
"Jaká byla cesta?" vyptávala se Betty dál, když Ellon odpověděla na pozdrav a vešla do haly.
"Klidná a dlouhá, jako vždy," oznámila vychovatelce Ellon a zamířila ke schodišti vedoucímu do prvního patra, kde se nacházel její pokoj. Asi v polovině schodů se ale ještě zastavila a obrátila se dolů, k Betty.
"Bude se mnou chtít madam Cooková zase mluvit?" Jestli ano, chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Betty však zavrtěla hlavou.
"Zatím ne. Jen ti vzkazuje, že tvůj bratr odjíždí k těm vašim příbuzným zítra ráno, tak si za ním máš zajít co nejdřív," přetlumočila jí ředitelčina slova. Ellon jen kývla na souhlas a pokračovala dál v cestě do pokoje.
Jakmile za sebou zavřela dveře ložnice, úlevně se vydechla. Madam Cooková dodržela slovo - Jonny tu stále byl. Rychle odhodila batoh na postel a začala si vysvlékat zimní kabát a zouvat boty. Najednou se ozvalo ostré zaklepání na dveře. Ellon ani nestačila říct "dále" a dveře se otevřely a do ložnice vstoupil Jonnatan.
"Jonny!" vypískla Ellon nadšeně a překotně se hrnula bratra obejmout. Než se k němu ale přes hromadu zimních bot a svršků, kterou nechaly na zemi její spolubydlící, dostala, Jonnatan ji zastavil.
"Co po mě chceš?!" zavrčel vzteklým hlasem. Ellon se zarazila a Jonny pokračoval. "Cooková mi schválně odložila odjezd k Malfoyovým, tak doufám, že aspoň z nějakýho pořádnýho důvodu!" Ellonina radost z toho, že ho zase vidí, se rozplynula jako pára nad kotlíkem. Na vteřinu si naivně pomyslela, že za ní přišel, protože ji chce po tak dlouhé době vidět. Měla chuť si jednu vrazit. V tomhle byla neskutečně pitomá. Neustále si namlouvala něco, o čem stejně podvědomě tušila, že není pravda. Jonny to chtěl mít jen všechno rychle za sebou, proto za ní přišel.
"Jak se máš?" pípla nakonec Ellon a nervózně polkla. Do už tak zachmuřené mysli se jí vloudil pocit, jako by proti ní nestál Jonnatan, ale přímo někdo z Malfoyových. Měli stejně chladný pohled.
"V tomhle mudlovským doupěti? Fakt skvěle!" vyštěkl Jonny a protočil panenky. "Co po mě chceš? Spěchám!" zopakoval svou otázku a začal podrážděně podupávat nohou. Ellon se konečně jakž takž vzpamatovala a vrhla se ke svému batohu a cosi v něm lovila. Přitom však nepřestávala po očku sledovat brášku. Připadalo jí, že hrozně vyrostl. Vůbec nevypadal na necelých devět let, ale alespoň na jedenáct. Byl docela vysoký a na tváři se mu už zřejmě natrvalo usadil pohrdlivý úšklebek, tolik typický pro rod Malfoyů.
"Tady je to!" vydechla úlevně Ellon asi po minutě zběsilého hledání, při němž vyházela na postel většinu věcí, které měla v batohu uložené. Na stehně urovnala několikrát přeložený list novinového papíru a pak přešla zpátky k Jonnymu a beze slova mu ten papír podala. Jonny ho přijal a přelétl pohledem. Čtení mu sice nedělalo žádný problém, přesto chvilku trvalo, než celý novinový článek přelouskal. Když ho ale dočetl, na tváři se mu objevil úšklebek a podal novinový výstřižek zpátky sestře.
"To už jsem četl," oznámil jí suše a sledoval její šokovaný výraz. Ellon kmitala očima mezi Jonnatanem a článkem s titulkem Lord Voldemort a proč se ho bát. Jak se mu to proboha mohlo dostat dřív do ruky? Zřejmě na ní bylo poznat, nad čím uvažuje, poněvadž Jonnatan se pustil do vysvětlování.
"Malfoyovi mi ho ukázali, když jsem u nich nedávno byl. A všechno, co se v něm píše mě vysvětlili. Lucius říkal, že tohle určitě nějak použiješ, abys je zase nějak očernila." Opakoval Jonny slova, která mu byla vtlučena do hlavy. Ellon nemusela dlouho přemýšlet nad tím, jak Luciuse zrovna tohle napadlo. Sama si ho po odchodu Malfoye ze školy vlastně přestala všímat, Snape však byl i nadále Luciusova prodloužená ruka. Či spíš, jeho prodloužené ucho.
"Je už víc očernit nejde, Jonnatane. Jsou to… vrazi." Vyplivla Ellon polohlasem. Jonny jí odpověděl naučeným argumentem.
"Nejsou. To, co strýček a Lucius dělají, je správný. Očišťují kouzelnickou krev od mudlovský špíny." Možná vypadal starší, ale jeho dětský hlásek tvrdě nekorespondoval s obsahem těch slov. Pro cizího pozorovatele by tato scéna mohla třeba působit komicky. To, jak malý kluk odpovídá na otázky naučené odpovědi, jako nějaká cvičená opice. Ellon bylo však spíš do pláče.
"Přestaň opakovat, co ti nakecali!" okřikla ho.
"Nic neopakuju, to je i můj názor!" bránil "svá" slova Jonny ječivým hláskem. Ellon ho však hravě překřičela.
"Názor, kterej ti oni vtloukli do hlavy! Dřív bys na něco takovýho ani nepomyslel. Začni sakra používat mozek, Jonnatane. To kulatý pod vlasama nemáš proto, aby ti nepršelo do krku, ale k myšlení! Tak mysli!" Nechápala, proč na něho ječí. Křičela na spoustu lidí, někdy i zcela bezdůvodně, ale na Jonnyho nikdy. Ale teď byla zoufalá. Už zase.
"Neřvi na mě! Stejně budu pořád říkat to stejný." Vmetl jí Jonny do tváře nemilosrdnou pravdu.
"Ale oni nezabíjí jenom mudly!" zkusila to Ellon z druhého konce, jak mu dokázat, že ideologie "čisté krve" je vlastně jen zástěrka pro bezohledné vyvražďování překážek k cestě k moci. Jeho odpověď ji však vyvedla z míry ještě víc, než všechno, co řekl až doposud.
"Já vím!" oznámil jí zcela klidným hlasem. Rychle dokázal zkrotit své emoce.
"Víš?" zopakovala po něm Ellon nevěřícně a zahleděla se na něj. Jonnatan se jí poprvé za dlouhou dobu podíval přímo do očí.
"Vím," řekl znova. Ellon ten pohled jeho očí skoro nemohla ustát. Ujistila se, jestli mají opravdu na mysli ten jeden, konkrétní, případ. Měli. Věděl to. Věděl TO. Pochopil, na co narážela. Řekli mu to. To, co mu Ellon nikdy neprozradila, protože se obávala, že to pro něj bude moc kruté. To vědomí, že jejich vrah stále svobodně běhá po světě. Co, běhá, on si tím světem plným pokroucených ideologií a názorů vykračuje s hrdě vztyčenou hlavou a ostatní se mu klidí strachem z cesty. Tolik ke spravedlnosti.
On si to nepamatoval, ale ona ano. Přesto mu neřekla pravdu. A Malfoyovi toho opět bravurně využili. Prozradili mu jednu temnou kapitolu jejich minulosti. Podali mu ji z jejich pohledu. A on, on ji tak přijal.
Ellon zalapala po dechu. Nebyla schopná ze sebe dostat ani hlásku.
"Jak jsi mohl?" zašeptala nakonec. Jonnatan konečně vypadal trochu rozhozený.
"Zradila svoji krev." Zopakoval to, co mu řekli. Ellon zavrtěla hlavou. Pozadu došla k nejbližší ze tří postelí v pokoji a poslepu se na ni posadila. Zvedla hlavu a znova se na Jonnyho podívala. Chtěla něco říct, ale nebyla s to ze sebe vydat ani hlásku. Dívala se na brášku a lapala po dechu, jako ryba na suchu. Jonnatan to už nevydržel a utekl ven z pokoje. Ellon za ním chtěla zakřičet, ale nedokázala to. Možná, že kdyby věděla, že ho vidí na tak dlouhou dobu naposledy, snažila by se víc. Místo toho však pouze roztrhala na maličké kousíčky onen novinový článek, který až doposud svírala v ruce a se zoufalým zavytím zabořila hlavu do peřin.
~o~
Až do druhého dne z postele nevylezla. Dokonce ani když se do ložnice vrátily její spolubydlící (a jedna ji přitom upozornila, že leží na její posteli). Je tupě zírala do stropu a na nic nereagovala. Ostatní ji nakonec z popudu vlastní sebezáchovy nechali nepokoji a vůbec si jí nevšímali. Kdyby Ellon aspoň trochu vnímala dění kolem sebe, asi by jim za to byla vděčná.
Nějaké známky života projevila až druhý den dopoledne, to vylezla z postele a bez jediného slova vysvětlení odešla z ložnice. Pomalu scházela ze schodů do haly. Ani nevěděla, kam jde. Prostě jen potřebovala nějak zaměstnat tělo a tím snad i mysl.
Došla do haly. Betty tam zrovna za pomoci pár starších chovanců rozvěšovala všude, kde jen dosáhli, vánoční výzdobu. V jídelně zřejmě podobná sorta lidí zdobila obrovský vánoční stromek. Ellon je chvíli pozorovala, zhruba po deseti minutách však stejně zjistila, že ať dělá co dělá, hlavu má pořád plnou Jonnatana. Teskně si vzpomněla na bradavickou kuchyni a pozorování jejích pracovníků. Skřítkové byli opravdu dokonalí a pozorování jejich práce vážně dokázalo z hlavy, alespoň na okamžik, vytěsnit všechny nežádoucí myšlenky. Mudlové zdobící ponurý dětský domov vánočními girlandami z cesmíny a svazky jmelí, tuto vlastnost bohužel neměli.
V ten okamžik si jí všimla Betty a zvesela ji vyzvala, aby se k nim připojila. Ellon však s nahraným úsměvem tuto nabídku odmítla. Když už nic jiného, stačilo jí pohlédnout na tváře ostatních dětí. Pro ně byla zkrátka ta divná holka, co jezdí do ještě divnější školy a s tou Vánoce opravdu trávit nehodlaly. Raději rychle seběhla zbytek schodů, až sešla do haly. Nerozhodně postála na místě. Pak se rozhodla zajít za madam Cookovou a vyžádat si povolenku na vycházku.
Měla štěstí, že madam Cooková byla plně ponořena v předvánoční náladě. A také skotské. Právě oslavovala nemalý sponzorský dar od nějakého podnikatele, který si zřejmě potřeboval o Vánocích vyléčit špatné svědomí a věnoval dětskému domovu jistý peněžní obnos. Paní Cookovou však ani v nejmenším nezajímalo, jaké měl k tomuto činu pan továrník pohnutky, rozhodující bylo, že děcák dostal tučný příspěvek ke svému značně hubenému rozpočtu. Nebýt této události, možná by Ellon povolenku nedostala. Ředitelka jí neustále předhazovala její prázdninový útěk. Nakonec však Ellon mohla domov opustit.
Z domova vyšla asi kolem půl jedenácté. Šla takříkajíc rovnou za nosem. Bylo jí docela jedno, kam dojde. Ať se tomu bránila jak chtěla, nakonec zase začala přemýšlet nad bráškou. Napadlo ji, jestli raději neměla zůstat na Vánoce v Bradavicích. Někde vzadu v podvědomí stejně věděla, že to zase dopadne takhle - Jonnyho odjezdem a dvěma týdny samoty a smutku pro ni. Byla naivní. V tomhle opravdu ano. Pořád doufala, že Jonnatana přivede k rozumu a stále si odmítala přiznat, že na to už je asi pozdě. Ten správný čas prošvihla už kdysi dávno, ve chvíli, kdy se rozhodla Jonnymu neříkat celou pravdu o noci, kdy přišli o rodiče. Ta zatajená informace, to jediné semínko neupřímnosti v bráškovi zaselo, či spíš možná jen probudilo, to nejhorší. A Malfoyovi se o tento zárodek převelice pečlivě starali. A to jen proto, že Ellon viděla něco, co neměla. Že přežila něco, co neměla. A proto, že bylo ještě moc brzy na to, tuto skutečnost napravit.
Ach, ano. Neměla sem jezdit. Tak ráda by zůstala v Bradavicích. Popovídala by si s Remusem a strávila by pár (snad) pěkných chvilek se Simonem. Pak by všichni společně odešli na večeři do Velké síně a bavili by se Brumbálovými vtipy. Byly to vskutku krásné představy. Ellon si ale nemohla pomoct. Musela přijet do Londýna. Po smrti rodičů se pro ni Jonny stal středobodem jejího světa. Byla by se Malfoyovým zavázala třeba neporušitelným slibem, že o té jedné jediné noci před téměř šesti lety nikdy neřekne ani slovo. O tom si však mohla nechat jenom zdát. Malfoyovi si totiž, na rozdíl od ní, tuto situaci užívali.
Z myšlenek ji vyrušilo až ostré zatroubení osobního auta, kterému skoro skočila pod kola. Zmateně se rozhlédla. Nejdřív si nemohla uvědomit, kde je, ale naštěstí se rychle zorientovala. Pomalu se rozešla ulicí. Pozorovala dění kolem sebe. Lidi zběsile shánějící poslední vánoční dárky. Pouliční prodavače nabízející těm vystresovaným bláznům pražené kaštany a kelímky horké medoviny. Pozorovala partičku asi osmi děcek tak ve věku jejího bratra, která se v parku snažila společnými silami postavit z té trošky zašedlého londýnského sněhu sněhuláka. Najednou si strašně přála mezi nimi vidět Jonnyho. Jakmile si uvědomila, na co myslí, raději se rychle vzdálila.
Šla dál ulicemi. Byly čím dál víc rušnější a zalidněnější. Proti Ellon se valila spousta neznámých tváří. Všechny se stejným výrazem. Radost z nadcházejících Vánoc mísící se se stresem nad doháněním a zařizováním posledních maličkostí a touha být už někde doma, v teple u kamen či krbu a být obklopen svými nejbližšími. Proto si ho hned všimla. Netvářil se jako ostatní. Šel s rukama zabořenýma hluboko do kapes. Hlavu měl svěšenou, ale co pár vteřin ji zvedal a díval se kolem, aby do nikoho nevrazil. V ten okamžik Ellon spatřila jeho výraz. Doslova bil do očí a přesto si ho nikdo z kolemjdoucích nevšiml.
Trochu zpomalila. Se zrakem stále upřeným na docela vysokého a pohledného chlapce pomalu postupovala davem v ulici. Nevěděla, jestli si jí už všimnul. Nevěděla, jestli vůbec chce, aby si jí všimnul, ale nedokázala se otočit a odejít. A on šel přímo k ní. Opět zdvihl hlavu a hned ji zase sklonil. Neviděl ji, teď si tím byla jistá. Ellon se zastavila. Dělilo je už jen pár metrů a několik desítek osob. Oboje však zanedlouho překonal. Stál asi dva metry před ní, když zase zvedl hlavu, aby se rozhlédl po okolí.
Ztuhl na místě. Zpočátku vypadal dost překvapeně, jeho výraz se však záhy změnil na chápavý. Oba věděli, co ten druhý zrovna v tuto dobu pohledává v ulicích, když mají být doma u svých rodin. Ale co naplat, když ona rodinu neměla a o něj rodina nestála?
Kolem se prohnala nějaká korpulentní ženská ověšená snad milionem nákupních tašek. Jednou z nich strčila do Siriuse a tím ho přišoupla blíže k Ellon. Teď je od sebe dělil jen necelý metr prostoru. Koukali si do očí a nevěděli, co říct. Či spíš, jestli vůbec něco říct. Vždyť oni dva se spolu přece už nějaký ten pátek nebavili.
Tak na sebe jenom zírali a mlčeli. Stáli tam, uprostřed plné ulice, a nechali do sebe vrážet kolem procházející lidi.
Ellon měla pocit najednou pocit, že jí vidí až do žaludku. Pohled jeho bouřkově šedých očí ji propaloval skrz na skrz, ale ona se od nich nedokázala odtrhnout. Zdálo se jí, že pokud ten kontakt okamžitě nepřetrhne, spatří Sirius všechno, co tak pečlivě tají. A co už, jak ji v ten samý okamžik napadlo, stejně možná ví. I když je nesnášel, stále se pohyboval ve stejných společenských kruzích, jako Malfoyovi. Kdo ví, jestli někde něco nezaslechl. Přála si utéct, ale nemohla se pohnout.
Když ji uviděl, měl pocit, že má halucinace. Hned mu ale došlo, co tu dělá. O Vánocích přece jezdila za bráškou. Bráškou, který o ni zřejmě moc nestál. Alespoň tedy nevypadal, že by mu nějak chyběla, když se u nich Malfoyovi i s Jonnatanem dopoledne na okamžik zastavili, aby jeho rodičům popřáli klidně prožité svátky. Zprvu to nechápal. Nechápal, co ten malý špunt dělá u nich v sídle, místo toho, aby byl se svou sestrou.
Pak si vzpomněl na pohřeb tehdejší hlavy rodu Malfoyů před rokem a půl. Už tam to bylo víc, jak zřejmé. Tehdy si však Sirius všímal jen a jen Ellon a vše ostatní mu unikalo. Nevěděl, jestli ji má začít litovat nebo se na ni naštvat. Už zase to udělala. Už zase všem lhala. Od Remuse věděl, že když už se o bratrovi zmínila, tak jen v dobrém. Ani slůvkem nenaznačila, že by mohlo být něco v nepořádku. Měl vztek, že oklamávala jednoho z jeho nejlepších kamarádů. A že oklamávala i sama sebe. Chovala se vážně jako cvok…
Kolem se prohnal nějaký větší chumel lidí a nakrátko Siriovi zakryl výhled kolem. Když se pak podíval na místo, kde Ellon stála, už tam nebyla.
Běžela, co jí nohy stačily. Jakmile jí ti lidé zastínili výhled na jeho osobu a tím na okamžik přerušili to jejich strnulé zírání z očí do očí, najednou pocítila hrozné nutkání zmizet. Tak ho poslechla. Doběhla až do parku, kde předtím viděla ty děti stavět sněhuláka. Nepovedlo se jim to, jako památka na jejich snažení tu zůstal jen rozdupaný sníh a rozbořené sněhové koule. Park byl prázdný, jen nějaký starý pán u jednoho ze statných javorů venčil svého pejska.
Posadila se na jednu z jakž takž zachovalých laviček. Zrychleně oddechovala. Před očima se jí pořád dokola objevovala jeho tvář. Tvářil se tak chápavě. Jako by všechno věděl. Ano, určitě všechno věděl. On toho o ní vždycky věděl víc, než ostatní.
"Slečno, jste v pořádku?" Ten starý muž se zlehka sklonil nad Ellon a starostlivě si ji prohlížel. Vypadala příšerně vyděšeně, zmateně, nešťastně. Ellon sebou polekaně trhla.
"Co? C… jo! Jo, jsem. Absolutně v pořádku," ujistila rychle toho staříka. Netvářil se moc přesvědčeně, když se na něj však Ell mile usmála a podrbala jeho čtyřnohého přítele za ušima, nechal ji být. Ellon se však zvedla z lavičky a raději kvapně opustila park. Známými ulicemi se přibližovala zpět k dětskému domovu.
..
mno jen tak dal!
Páni... moje první reakce, z který jse se dost dlouho nemohla vzpamatovat. Tahle kapitola mi málem nahnala....co málem?...slzy do očí.
Ohnout ho přes koleno a dát mu na prdel, ještě na to má věk. Takový malí smradi by si zašloužili... já vím, že za to tak úplně nemůže, ale stejně. Tohle je furt, a ona zas bude obviňovat sebe a všechno mu odpustí, že jo? Jak jinak.
A ten konec? Takhle utýct... netrap mě už!!! Tohle mi dělat prostě nesmíš.
Takže ještě jednou úžasná úžasná úžasná! kapitola.. vážně nádhera